Pěkně se nám ta historie opakuje, jen co je pravda. Chudáci Plastici… Sotva se znovu objevili na scéně, hned se stávají předmětem různých spekulací. Jako před tety. Klasickým příkladem budiž nedávné zamyšlení Jiřího Peňáse v Respektu, nazvané poněkud pejorativně Další rocková kapela, s podtitulem Návrat The Plastic Pepople of the Universe.

V krátkosti rychlé přehlédnutí fakt – po období jisté hibernace se o Plasticích opět mluví a je věru proč. Podzimní turné, jež následovalo po vystoupení na loňské jolce na oslavu dvacetin Charty 77, bylo jasným úspěchem, současně i potvrzením toho, jakou byli a naštěstí i jsou kapelou. Jak dobrou… Rozběhlo se vydávání kompletního „plastického“ díla, z desetidílného souboru již vyšly dva kompakty, na trhu se objevila i živá nahrávka, pořízená v závěru zmiňovaného turné. V neposlední řadě vyšly knižně sebrané texty všech písní skupiny, objevil se první díl spisů Ivana M. Jirouse Magorův zápisník, kde se o Plasticích také hojně dočteme. Mejla Hlavsa natočil společně s Janem Vozárym nové, současnými trendy ovlivněné verze skladeb Plastic People Magické noci. Není toho najednou nějak moc? V žádném případě!

Jaká že to tedy byla kapela, tihle Plastičtí lidé vesmíru? Byli to rockeři? Nebo co vlastně? Peňás míní, že „fenomén PP nikdy nebyl postaven na hudební perfekci, tedy na vnějších normách a hráčských a aranžérských dovednostech, tím méně na sugestivnosti a emocionalitě hlučné a tvrdé rockové hudby“. Mám tomu rozumět tak, že sugestivnost v jejich hudbě nenaleznu? O emocionalitě nemluvě? Co to vlastně ona sugestivnost je? Pokud jeto něco jako běhání mrazu po zádech, toho jsem si pří listopadovém koncertě užil až až, o poslechu původních nahrávek z ošoupaných pásků ani nemluvě. A všechny chlupy v pozoru k tomu. Je-li emocionalitou míněna citovost, i tu v jejich hudbě vnímám. Sice ne v udojené podobě, ale cudně skrytou. A hlučné to v sále Akropole bylo též dosyta – kamarád vzpomíná, jak mu vtom přívalu vlály při každé basové figuře kalhoty. Plastici že nejsou tvrdí? Jsou tedy měkcí? No to snadné!

Dalším zavádějícím momentem jsou mylné představy o podstatě hudby PPU. Dočteme se, že: „… k uměleckému projevu Plastic People patřilo v podstatné míře ,umění neumeť, vyjadřované v intuici a improvizací, v momentu překvapení, v náhlém osvícení inspirací, ve svévolném a tvůrčím vybočení z jakýchkoli estetických kánonů, v nespolehlivosti a náhodě …“.Plastici tedy neuměli hrát? Nesnažili se? Plastici coby im-provizační skupina? Mejla se přece improvizacím bránil, skladby měly víceméně vymezený rámec. Nespolehlivost a náhoda? Když kapela hraje málem z not? Náhlé ovícení inspirací? To zní jak z příručky začínajícího básníka … „Jejich jedinečnost spočívala v komplexu ,psychede-lických‘ prostředků, z nichž ,rock‘ byl sice nejdůležitější, ale nebyl tím jediným …“ Jaké „psychedelické“ prostředky to měl Peňás na mysli -snad ne výrobky českého lihovarnictví…Atd. atd. Příliš slov.

Ve všech rozhovorech, a to před i po listopadu ’89, Mejla zdůrazňoval, že jim nešlo o to, bořit režim, že chtěli, HRÁT. „Nezahráli jsme ani jeden akord, abychom rozbili tenhle režim!“ Že k jeho dekompostaci nakonec přispěli i oni, je věc jiná. Hlavně chtěli hrát, a to dobře.

JOSEF RAUVOLF

Žádné komentáře

Leave a Comment

You must be logged in to post a comment.

Login